Novinky

06.12.2017 16:27

BoBoloppet 2018 se kvapem blíží a k dispozici je už jen zhruba 100 startovních čísel, tedy více jak polovina je jich už pryč!!! Proto neváhejte, do konce prosince je zlevněné startovné. Jako motivaci přinášíme dnes již legendární report ze závodu od Míry Sladkovského z roku 2013.

Všechno to začalo už v neděli na Koenigu. Cestou v autě domů jsem věděl, že je zle, že na mě zase jednou „něco leze“.  Celý týden byl v práci hodně náročný, a tak jsem se léčil za pochodu. Na trénink ani pomyšlení. Márovo „ve čtvrtek klasická Brumlovka (tedy rozuměj posilovna), aby ti neodešla síla“ vzala za své již ve středu a při pátečním obědě jsem pochyboval, že jsem schopen se v sobotu vůbec postavit na běžky. Ale Boboloppet je lákadlo a i já jsem si to chtěl konečně zkusit. Devadesát kilometrů je prostě výzva a kdo by si nechtěl trochu vylepšit sebevědomí před Vasákem.

V pátek odpoledne jsem doma na terase naprášil svoje Ski traby a na stoupání zažehlil vrstvu Ski&go base. Poté jsem se šel na 10 minut proběhnout, abych zjistil, jak se na ten ostrý vzduch bude tvářit můj krk, hýčkaný celý týden střídavě mátovým a zázvorovým čajem v obojím provedení samozřejmě s medem.

V sobotu jsem potichu v šest ráno vstal a vykradl se z ložnice. Za sebou jsem slyšel jen slabé „To neděláš dobře Jaromíre, že jedeš nemocný na takový dlouhý závod.“ Dělal jsem, že nic neslyším a raději za sebou rychle zavřel dveře. Jak to ty ženy vždy tak dobře ví co je pro nás dobré a co ne. Nám mužům prostě něco uniká, teda minimálně mně.

Těsně před osmou jsem již parkoval na Centrálu a mazal si namazat a pro číslo. Krásné počasí slibovalo super zážitek. Na stadionu byla skvělá domácká atmosféra. Prostě všechno, jak má být. Jakékoliv myšlenky na nedoléčené nachlazení jsem se tedy snažil vypudit z mysli. Pět vrstev Ski&Go modrého HF by mohlo stačit – když tak to dobruslím. A už je tu start. Pomalu vyrážíme s Luďkem a rozehříváme se. Tak bedlivě jsem studoval popis trati a snažil se vyfotit si do paměti každý detail, že nebýt Luďka, tak jsem přeskočil ocelové žluté Tobleronky a mazal směr závodní pětka. Luděk mě s otázkou „Ty jsi nestudoval plánek trasy?“ posílá správným směrem. Díky.

Za chvíli nás předjíždí trio výkonnostních atletů Šárka, Romík a Jedla. Bylo mi hned jasné, že se dnes už asi neuvidíme… Zatím to jde rychle a na druhé kontrole na Hrabětické louce jsme coby dup. Ha kontrola odepřela poslušnost a zarytě mlčí a ne a ne pípnout. No nic společné foto to snad nějak vyřeší.  Uháníme dál po hrázi Josefodolské přehrady a blíží se nekonečné stoupání na Rozmezí. Při občerstvování na Kristiánově nás v rychlém sledu míjejí Plizi, Tomas a kousek za nimi Fanoušek. Jo holt bych si měl už taky asi pořídit ty lyže na bruslení.

V kopci na Rozmezí je jasné, že to pro mě dnes bude přinejmenším boj. Polovinu Rozmezí šlapu jak turista resp. hůř než v mladších žácích a nějak se nemůžu rozjet. Za chvíli mě míjí Žokej. Tváří se, že nemůže, vykřikuje něco o tom, jaká je to fuška a přitom mu to, podle mě, jde jako obvykle pěkně od ruky. Už se po loňském Vasáku dobře známe a tak se nenechám rozhodit. Jedeme přece každý v jiné váhové kategorii. Nakonec se i já dostanu nějak nahoru a jedu vstříc místům, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl. Na to se moc těším.

Po cestě na Mariánskohorské boudy přemýšlím, jestli to fakt nebyla hloupost se dnes vydat na tak dlouhou štreku a jestli bych do toho neměl hodit vidle dřív, než dojedu někam, odkud už to budu muset nejspíš jenom dojet. Při tomhle přemítání mě najednou osvěží Francesco se svojí rozesmátou tváří. Probereme Koenig, počasí a tak vůbec. Ještě se pozdravíme se Zbyškem, který to kolem nás valí na skatech, jako kdyby jel nějaký závod, a už najednou sjíždíme k boudám. Na otočce na Linkeho kříži míjím Michala. Michal vypadá, že si u této kontroly rozdělal postupový výškový tábor se vší odvahou a rozhodností. Michale promiň, ale potěšil jsi mě. Vypadalo to, že jsi na tom hůř než já. Tak aspoň jeden, co se cítí tak, jak já asi vypadám. Ještěže se nevidím. Tak a jedeme dál. Francesco je fuč a traverz kolem protržené přehrady je docela příjemný, ale co to ostrá zatáčka doleva a kopec! Nahoře mě předjíždí Lada s Pedrem. Hm tak to Pedro asi letos pojede Vasák zase na „hladkej“ proletí mi hlavou a jsou pryč. Dopachtím se na Kasárenskou cestu. Tak co kudy to vezmeš borče doleva zpět anebo doprava ještě kousek. Asi po dvou minutách to beru doprava. Přece jenom doprava je to z kopce…

Dojedu na Hraniční a pokračuji na Knížecí cestu. Přichází krize. Jak je možné, že to tady nejsem schopen vyjet.  Normálně to tady mažu jak o život a dnes nic. Jak to psala Katka v tom článku z Jizerské 50 - klouzej technicky, ať tě to nic nestojí. No, ale jak se to dělá, když se člověk cítí jak vyždímaný hadr na podlahu. No nic, ujedu ještě asi kilometr a je čas to zabalit. Převlíknu si číslo naruby a otáčím se. Mám pocit, že třikrát se ještě soupaž odrazím, ale počtvrté by to už taky nemuselo vyjít. Ujedu sotva třicet metru nazpět, když v tom proti mně Báťa se slovy „Ty jo tak já fakt jedu blbě“. „Ne nejedeš špatně, to jen já to balím“. No tak jsme si to vysvětlili, respektive Báťa to vysvětlil mně a pod pohrůžkou toho, že budu bez medaile, jsem si číslo otočil zase na líc a uháníme směrem k Václavíkově studánce. Připadal jsem si jak Indiáni, které tenkrát vzal Maxipes Fík „do vleku“. Vlašskému hřebenu jsme zamávali s úsměvem. Tentokrát tě výjimečně, s radostí, vynecháme.    

Na Václavikově studánce trochu zmatky s ražením, ale aspoň jsme se trochu prošli v hlubokém sněhu.  Máro popis byl přesný. To jen my se nechali zlákat pěknou stopou a nechtělo se nám do „hlubočáku“ J. Vystoupáme podél silnice a za chvíli už sjíždíme na Mořinu. Na Mořině se objeví Francesco, kterému vydržel úsměv od Mariánskohorských bud a vítá nás se slovy „Chlapy já si zašel do hospody na čaj a na polívku, ale teď už musím jet, protože mi je zima.“ Tak tím je tenhle závod opravdu výjimečný.  Za chvíli se vydáváme i my po Promenádní a tentokrát to docela rychle utíká. Říkám Báťovi, ať na mě nečeká, že dnes opravdu není můj den a ať klidně jede. Odjíždí až po mém téměř místopřísežném prohlášení, že už se nebudu pokoušet to vzdát.

Dochází mi pití a tak doufám, že si u Kiosku něco k pití koupím. Ta fronta mě však odrazuje. Raději jedu. Chlácholím se, že se tady stavím, až se budu vracet od Předělu. Cože já tady ještě dnes pojedu? No to je ukrutná představa. A to ještě nevím, že se znovu napiju až v cíli. Rychlý sjezd na Hraniční, zatočit doprava, označit další kontrolu a ve vajíčku na Smědavu. Na konci silnice vidím Báťu, jak jede do kopce proti mně. Nejdřív to vypadalo, že mě jede zkontrolovat, jestli nemám zaječí úmysly a nechci to vzdát a otočit na Knajpu. Pak mi došlo, že zapomněl na Hraniční orazit kontrolu a tak se vrací. To se mi stát, tak se dneska asi rozbrečím. Báťa to bere s úsměvem.

Směrem na Předěl jsem měl pocit, že mám pořád na hodinkách 53km. Najednou proti mně chlápek na běžkách s pěknou vaničkou, vysvlečený do půl těla již v poměrně slušném stádiu zarudlosti. Hm asi se ráno nenamazal. Co já tady dneska všechno nezažiju. Za chvíli mě dojel, jako dnes již po několikáté, v poklidu bruslící Kuba se slovy „Už se ti nějak nechce co?“ Máš pravdu nechce. Otočil to a jede zpět za svým kámošem. Tak ten to bude mít dneska tutově přes stovku. Pod Paličníkem potkávám Luďka, který už míří zpět. Výjezd na Paličník je krutý. Dole se namlsám mírným sklonem a za zatáčkou se kopec utáhne. Přecházím do poklidné chůze. Tak raději Paličník rychle přeskočíme a posuneme se dál. A už je tu zase stoupání směr Kiosek. Tak támhle jak stojí ty lidi, tak tam to vydržím a potom už půjdu. Jo dokázal jsem to! A zase mám nějak dlouho na hodinkách 60km. Myšlenky skáčou z tématu na téma a je stále těžší držet si jasnou mysl. Orazím další kontrolu, při ražení málem zajedu do škarpy a je tu opět kiosek. Super sundávám lyže a řadím se do poloviční fronty ve srovnání s tím, jak vypadala při mém minulému průjezdu. Fronta se zvětšuje a obsluha nikde. Po pěti minutách přijíždí Báťa a střídáme se ve frontě. Já to vzdávám a vyrážím směr Smědava.

A je tu kopec ze Smědavy na Knajpu. Po třicátým kilometru je Smědava maso. Po 63 kilometrech je to očistec. Ani nevím, proč jsem si vzpomněl na historku o Belgickém městě, kde při pochodu městem jdou dva kroky dopředu a vzápětí jeden zpátky. A takhle prý celé město. Ještě, že ta prudká část je jen kilometr. Nahoře se snažím rozjet. Klasika nefunguje. Bruslení taky ne. Překvapivě funguje jen soupaž. Na Knajpě sundávám lyže, abych si koupil něco k pití. Až potom si všimnu fronty až ven. Tak lyže zase nasazuji a vyrážím vstříc nejvyššímu bodu se zmrzlou tyčinkou od Enervitu v puse. Sledujeme mě, s otevřenou pusou svačící lyžař, který podle výrazu ve tváři si asi myslí, že jsem se úplně zbláznil. 

Cesta na Hřebínek jde překvapivě dobře. Turisté nejedou příliš rychle a tak mám pocit, že letím (samozřejmě relativně).  U Máří se mě nějaký turista ptá na kolikátém kilometru, že to jsem.  Na mojí odpověď, že na 72. kilometru opáčí „Tak to už jen osmnáct“. No má bohužel pravdu… Na Hřebínku se situace s frontou opakuje. Vidina namíchané R2 od Enervitu a teplého čaje s cukrem, které na mě čekají ve skříňce Zuzka v boudě u Máry mě žene dál. Stoupání na Olivetskou, rovinka, rychlý sjezd zatáčka doprava, soupaž, doleva, soupaž, pokus o stříďák, měl jsem tam dát šest vrstev a Báťa už mě zase má se slovy „No vidíš, jak si se rozjel.“ Kolem nás prosviští další zelená kombinéza a Báťa se slovy „Tak toho musím stíhat“ prchá.

Pod Vládní dojíždím bojovníka s velikým batohem, který mi připomíná klasiky na Birkenu v Norsku, kteří to jezdí s krosnou na zádech, jako kdyby jim 3,5kg batoh přišel málo. Na batohu má přivázanou opici, směje se a ukazuje mi, jak mu vytekl Camelbag do kalhot s tím, že už je to prý nějaký zmzlý… Ne opravdu se mi to nezdá.  Ještě mi stačí sdělit, že jde večer ještě na ples. Tak to já tedy ani náhodou. Prostě pro změnu zase jiná věková kategorie. Pomalu se šineme na Gregorův kříž a už máme skoro vyhráno. Máro, promiň, vím, že jsi do odvolání příkázal ten mírný výjezd směrem k Buku soupaž, ale dnes fakt ne. Při sjezdu ještě potkávám Bruna, který mě mohutně povzbuzuje. Mám strach, jestli jsem neměl ten závěr jet po pětce a jestli mě nepoženou zase někam zpět, ale to je již naštěstí jenom zatemnění mysli po více než osmi hodinách. Dnes to byla práce přesčas.

Mára s Pedrem a s Katkou mě vítají v cíli. I mezi posledními jsem vítán skoro jako vítěz i s nezbytným rozhovorem na mikrofon. Kluci díky, ani nevíte, jak potěší takové uvítání. Nádhera. Na normálním závodě už bývá pro poslední téměř sbaleno, tady je to jiná. Medaile sice není, ale mně to nevadí. Jsem rád, že jsem v cíli. Rychle převléci do suchého a poděkovat Báťovi, že mě vzal do vleku…díky bez tebe bych to nedojel.  Je pět hodin a za chvíli se začne stmívat.  Slíbil jsem, že budu v pět doma, ale jak to mám udělat. Musím si nějak poradit. Helenka mě doma vítá slovy: „Počkej, neříkej, že tenhle závod budeš teď chtít jezdit každý rok?“ odpovídám nesměle „Ne, určitě ne, teda ještě uvidíme.“ Takže Skol a příští rok se těším zase na startu J Tohle je opravdu tak trochu jiný závod.

 

10.11.2017 23:56

Ahoj přátelé, kamarádi, sportovní nadšenci!

Myšlenka to sice byla dobrá, ale provedení už bylo slabší :-) Dnes jsme po sálodlouhých hovorech s Lesy ČR dospěli k vzájemné dohodě, že tento náš nový projekt - Doublelight - závod dvojic s čelovkami z Jizerky do Bedřichova, dělat, v zájmu ochrany přírody a zachování klidu na náhorní plošině Jizerských hor, nebudeme. Mrzí nás to hodně, ale je pravdou, že brzy by mohl být v Jizerkách závod každý den. On už skoro je a příroda je zde v některých oblastech silně přetížena. Lesy ČR se rozhodly vydat cestou podpory již stávajících akcí a nepovolovat akce nové, což plně respektujeme a nezbývá nám, než závod zrušit. Těm, co se již stihli zaregistrovat se moc omlouváme a těm, co už i poslali startovné ještě více a během následujících 14 dní, by vám měly peníze dorazit zpět na účet, ze kterého jste platbu zasílali. Pokud ne, tak se nám prosím ozvěte.

Pozitevem je, že BoBoloppet i BoBoběh dostali na další roky zelenou a můžeme si je společně užít. Na 30.12. plánujeme dle počasí a sněhových podmínek určitě společný trénink spolu se Silvini Madshus teamem, kdy sraz máme naplánovaný na 17:00 u Skiservisu Mára a 17:30 se bude vyjíždět. Pro více podrobností sledujte fcb profil v týdnu před tréninkem. Rozhodně se nejedná o náhradu za zrušený závod!!! Po tomto tréninku je naplánován hudební večer v novém baru Dolfin v Bedřichově (nad druhou provozovnou Skiservisu Mára naproti restauraci La Pasta).

 

06.11.2017 19:53

V neděli 5.11.2017 jsme za krásného podzimního počasí na Bedřichově uspořádali již pátý ročník BoBoběhu - 30km dlouhého horského běhu po Jizerkách s převýšením 876 m.

Závodu se zůčastnilo 43 závodníků (38 mužů a 5 žen). Mezi muži byl nejrychlejší Vít Pavlišta z pořádajícího Silvini Madshus teamu, který posunul svůj předloňský nejrychlejší čas výrazně pod 2 hodiny.

 I když nemůže být uznán jako traťový rekord z důvodu změny trati letošního ročníku (vynechána uzavřená hráz Bedřichovské přehrady), obdivuhodným časem 1:55:45 předčil druhého Roberta Heczka o více než 6 minut a třetího Jana Ferdinanda Poláška o více než 9 minut. V ženách zvítězila Lucie Samlerová (AC Slovan Liberec) také skvělým časem 2:27:05 před Ladou Lankovou a třetí Šárkou Vyštejnovou.

Celkové výsledky - BoBoBěh 2017

Fotogalerie - Jablonecký deník

 

Zároveň se tímto závodem uzavřel BoBoTriplekde se započítávaly kromě běhu také výsledky z BoBoloppetu - 90km na běžkách a BoBokola - 90 km na lesním kole. Soutěž o Krále Jizerských hor ovládl přesvědčivě Jan Ferdinand Polášek ze Sporticus teamu před Petrem Marhounem a Michalem Sedláčkem. Královnou Jizerských hor se stala také zcela neochvějně Lada Lanková ze Silvini Madshus teamu před Magdou Dudovou a Kristýnou Jeřábkovou.

Celkové výsledky BoBoTriple 2017

 

Již od úterý 7.11.2017 je možno se za výhodných podmínek hlásit na všechny výše uvedené závody v roce 2018. Neváhejte, kapacita je omezená. Přihlášení probíhá přes formulář na stránkách závodu. Budeme se na vás těšit. 

 

01.11.2017 10:00

5. listopad se nám blíží a s ním termín dalšího ročníku BoBoBěhu - krásného a náročného horského běhu podzimními Jizerkami. Trať o délce 30 km prověří opravdu každého. A to zejména ve druhé polovině, kdy na závodníky čeká výběh divokým údolím Bílého Štolpichu na Bílou kuchyni a dále až na Olivetskou horu. Odměna v cíli čeká ale také na každého - podobě jako u lyžařského BoBoloppetu věcnou cenu v hodnotě nad 100 Kč obdrží všichni závodníci. Pro prvních pět mužů a 3 ženy jsou pak připraveny ceny od sponzorů.

Přihlášení je možné on-line do středy 1. 11. po registraci na stránce http://www.boboloppet.com/bobobeh/registrace/ a po zaplacení startovného 100 Kč. Později je ještě možné přihlášení na místě za zvýšené startovné 200 Kč.

Těšíme se na vás na startu v Bedřichově!

Startovní listina: BoBoběh_startovka_2017.pdf

Trasa: !!! POZOR, MALÁ ZMĚNA, NELZE BĚŽET PŘES HRÁZ ČERNÉ NISY, TAKŽE ZHRUBA V PŮLCE KANÁLU BĚŽÍME DOLEVA K ROZCESTÍ POD PŘEHRADOU A NÁSLEDNĚ JIŽ PO ZELENÉ KOLEM PŘEHRADY !!!

Odkaz nová trasa: https://mapy.cz/s/2avmf

 

27.07.2017 21:45

DOUBLELIGHT je nový noční závod dvojic s čelovkami z Jizerky do Bedřichova. Závod navazuje na noční závod Nightlightmarathon, který se konal vždy 30.12. a byl přesunut na lednový termín. Proto nabízíme si v tento tradiční termín opět s čelovkou zazávodit. Proč dvojice? Protože je to zajímavěhší, zábavnější, seznámení hodné a taky bezpečnější, přeci jen se pojede v noci přes Jizerské hory!!! Chceš zažít noční dobrodružství a ještě si u toho zalyžovat? Tak právě pro Tebe je určen tento závod. A navíc si ho užiješ spolu s kámoškou nebo kámošem. Více zde: http://www.boboloppet.com/doublelight/propozice/

Záznamy: 1 - 5 ze 116
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Anketa

Kam jezdíte nejraději na běžky?

Krkonoše (39)
Šumava (27)
Jinam (49)

Celkový počet hlasů: 392